Můj rudý svět je nehybný, jako hluboké moře. Jenom tiché, neživé nic. Na jeho hladině, někde vysoko nade mnou, pulzují neustávající vlny, bušení srdcí. Něco mi chybí a asi je toho hodně, co postrádám, no nemám sil. V otupění se nadechnu, což v mém chřípí vyvolá nečekané lechtání. Soustředím rudě zatřený zrak– pohled lovce. Kdosi promluvil a teď už jsem si jist, že vzduch je nasáklý krví.
„Pij… víc! “ znám ho, tuším, že ho nejspíš znám, ale krev mi je teď důležitější, než jméno. Stará, tak stará, že do mě vlévá přímo čistou energií a chutná jako kdyby byla první. „Správně, dítě, ještě víc…“
„Dietrichu! “ zvolám s vyceněnými tesáky a zalknu se krví. Je to on. Vlasy má bílé jako Jezábel, jenom delší, lehčí, povívající všude kolem jako sníh. Lemují tvář s ostrými rysy a štíhlým nosem, ke kterému se sklání do oblouku řezané obočí.
„Zůstaň v klidu, mládě.“ Aristokraticky mávne rukou, na co se zjeví Lyott, aby odemkl zámky pout.
„To ty…? “ zavrčím na něj, až nadskočí. Dietrich se mi hraje s vlasy, z šatu, který má na sobě bych řekl, že byl jen před chvíli probuzen. Dvě stě let mrtvý. „Kahylle, někdo musel Jezábel zastavit, vždyť víš, jaká byla… a zhoršovalo se to…“
Vrhnu se jeho směrem zapomínajíc na okovy a už i tak dost zničené zápěstí zapraskají. Bolest jen znásobí můj hněv. Anna, její kámoška, ze které se vyklube sukuba, Lyottovo prehistorické myšlení, Jezábelina psychiatrie kvůli moci, hlad a třešnička na vrch toho všeho – Dietrich. Zlehka se dotkne mého hrdla a pak mi uhladí rozcuchané vlasy.
„Když ti je takhle lépe, můžu poručit našemu příteli Lyottovi, aby ty pouta nechal na místě, co tomu říkáš, Kahylle? “ odmlčí se a omočí si jazykem pery. „Já rozhodně budu umět využít výhody tvého veznění…“
Měl bych mu být zavázán, dal mi pít a je jen málo upírů, co k tomu dají svolení, protože všichni víme, jak těžké je přestat, když máte opravdu hlad. Ne, že bych nechtěl být vděčný, kdepak. Jenomže projevit dík tomuhle značí setkat se s jeho slabostí pro muže.
„Dietrichu, přestaň na mě sahat! Ztratil´s moc krve! “
„Ale ne, dítě, kdepak. Já mám krve víc, než dost. A až ti z ní teď půjčím zas, budem mít oba tak akorát…“
Stmívá se, už dávno sedím na místě a v žaloudku mi vyhrávají hladoví hudci. Možná bych měla přestat čekat na hledání velkého vozu a radši zařídit úkryt. Ráno se uvidí co... no každopádně se uvidí víc, než ve tmě.
„Čau Anno…“ nejprve mě přepadne pocit, že sedím na lavičce u zmrzliny, normálka, pozdrav jako když náhodou potkáte kámoše. Kámoše uprostřed lesu… Vyskočím a mrkám do tmy. Mezi stromy stojí Vanda.
Rozbřesk ohnivé záře mi svítí za hřbetem, víc klopýtám, než opravdu běžím, ale já se jen tak nevzdám. Definitivně zavrávorám až po pár sta metrech, úctyhodný výkon na moji osobu. Překulím se bokem a zářivá koule přelítne kolem. Světlo je matoucí, chvíli mi trvá, než si přivyknu a pak stojí přede mnou.
„Kdepak máš miláčka, Anno? Mám ho hledat sama? Ach, vždyť on si po tebe přijde i sám… “ Kryju se loktem a hmouřím, sukuba stojí s rukama na pasu, křídla neurčitě víří vzduch. Hladová, to bych řekla, že ano, má to v očích.
„Co ode mě chceš? “ řeknu. Vysoký tón jejího smíchu mi projede až do špiku kostí.
„Od tebe nic, drahoušku. Chci Kyla, tvého zubatého přítele. A po něm další a další vampíry…“
„Proč? Proč zrovna je? “
Slastně prochází jazykem po svých rtech a ušklíbá se. „Věčná smrt chutná tak sladce…“
Jsi píča, vyjádřím názor neslovně a nenápadně se plazím vzad, pryč z jejího dosahu. „Neutečeš, holčičko! “ slyším šílené řehtání, když znovu běžím.
Stavím se na vlastní, mé končetiny jsou cítit jako huspenina, ale s pomocí Dietrichovy krve nabírám svého někdejšího já.
„Dobrý? “ doptá se staletý vampír sedíce na okenním parapetu, kde před chvíli přistál po dlouhém odrazu z náprotivné budovy. Na dva a dvacátém podlaží. S nákladem – mnou.
„Pohoda…“ Vyndám ze skříně šaty na převlečení a odnesu si je za paraván.
„Bydlíš hezky, dítě…“ podotkne a sestoupí na koberec.
Vykouknu zpoza umělé stěny a snažím se pohledem udržet vampíra co nejdál od křehkých součástí bytu. V tom zabručí mobil, který automaticky přiložím k uchu.
„Kahylle? “ Kdo jiný, pomyslím si procházejíc se po pokoji jen v džínách. „Poslyš, zapomněl jsem ti říct… Anna se šla kouknout na tu sukubu, vlastně obstarala důkaz díky čemu lord Dietrich…“
„CO? ! “ syknu do sluchátka, má nová krev se rozproudí jako dravá řeka.
„Neozývá se, teď jsem jí volal… několikrát… “ šeptne uhýbajíc před mým vztekem působícím i skrz telefonní vlny.
„Lyotte, jsi magor.“ Zaklapnu kryt mobilu a rozhlédnu se. „Die? “
Dietrich civí s pusou jako vrata, pak natáhne ruku. „Ukaž mi to…“ Pochopím, že mu jde o mobil…
„Dej mi chvilku…“ zmáčknu tlačítko rychlé volby – litujeme, volaná stanice je mimo dosahu… Die se připlíží blíž, podezíravě, asi nebude fanoušek Sony Ericssonů. Hodím mu mobil a nasoukám na sebe svetr.
„Hele, bav se tady a nikam nechoď, jo? “ Obejdu ho a vytáhnu z botníku kanady. „Musím najít Annu…“
Mobil křupne vejpůl. „Kvůli ní jsi mě odmítl…“ vydechne jako rytíř zražený do kolenou. Kývnu, mezičasem už ve dveřích a chystám se poručit návštěvě par dobrých rad, jak nevzbudit pozornost celého města, co se stvořením jako on může lehce stát. Viď – skákání ponad budovy. Prosmýkne se kolem tak rychle, že ho ani já nepobádám. „Diei! “
„Pospěš si, dítě, budu tě doprovázet…“
Najít Anniny stopy - ve vzduchu, nebo zcela lidsky – obvolat její přátelé. Z telefonní boudky. Mimovolně zaskřípám zuby pomýšlejíc na rozdrbaný mobil, pohled upřený na vampířího krále, který se teď na sebe ponáší o něco míň. Pochopitelně, nešlo ho vzít sebou v tom, co měl na sobě. Naštěstí jsme si podobní výškou, takže nebylo potřeba ztrácet čas nákupem v jednu hodinu ráno. To by šlo takřka dost blbě. Rozespalý hlas onoho šampóna, co byl s námi té noci v baru mi řekne, že Anna bude nejspíš pořád na chatě, kam se chystala s Vandou. Vymlátím z kluka polohu té chaty a pak třísknu sluchadlem ignorujíc drobné, co vypadli.
„Je to nejmíň padesát kilometrů, pojedeme autem…“
„To je tvůj kůň? “ Bílý Král v krémově zbarveném pulovru, díratých Leviskách a PUMA botách, to není zrovna královské. Stejně jsem ho ale nikdy jako velmože nebral, co pro osoby mimo mě neodvratně znamená příslib intenzívní a blízké bolesti. Jezábel měla možnost být prvním svědkem Dietrichovy nespokojenosti v tomhle století… Vysál z ní dávku krve jakmile procitnul. A nebylo to jen hladem. Dávná historie…
Vymyslený príbeh
Komentuj
Komenty k blogu
1
tsunade
2. 9.sept. 2009 21:41
ďalší upír na scucanie, mnaaaaaaam cuc cuc cuc cuc
Napíš svoj komentár