40: OPĚT NA SVOBODĚ
Zatkli mne, tak jako každého, kdo byl v domě. Propustili mne během hodiny, předpokládám, že díky přímluvě Mé smutné dobrodějky. Místo, kde mne tak krátce drželi, byla neoznačená kancelář v Empire State Building.
Nějaký agent mne vzal výtahem dolů, ven na chodník a navrátil mne do proudu žití. Ušel jsem pak po chodníku asi padesát kroků a zastavil se.
Zachvěl jsem se.
Nebyla to vina, kvůli které mne zamrazilo. Naučil jsem se necítit se nikdy vinným.
Nebyl to příšerný pocit ztráty, kvůli kterému mne mrazilo. Naučil jsem se netoužit po ničem.
Nebyl to hnus smrti, který mne mrazil. Naučil jsem se myslet na smrt jako na přítelkyni.
Nebyl to žalostiplný vztek na nespravedlnost, který mne mrazil. Naučil jsem se, že člověk může stejně tak dobře hledat přiměřené odměny a tresty jako jehlu v kupce sena.
Nebyla to myšlenka, že jsem tak nemilován, která mne mrazila. Naučil jsem se obejít se bez lásky.
Nebyl to pocit, že Bůh je krutý, který mne mrazil. Naučil jsem se od Něj nikdy nic nečekat.
Co mne mrazilo, bylo to, že jsem neměl naprosto žádný důvod k pohybu v kterémkoli směru. To, co mne hnalo po tolik mrtvých a bezcílných let, byla zvědavost.
A dokonce i ta teď skomírala.
Jak dlouho jsem tam ztuhle stál, nedovedu říci.
Kdybych se měl ještě vůbec kdy pohnout, musel by mi dodat důvod k pohybu někdo jiný.
A to se také stalo.
Policista si mne chvíli prohlížel, pak přešel ke mně a řekl:
„Ste v pořádku?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Stojíte tady už pěkně dlouho.“
„Vím.“
„Čekáte někoho?“
„Ne.“
„Tak byste měl zas jít, nemyslíte?“
A tak jsem vykročil.
Úvaha
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár