a ve tmě klečím,
směje se mi přátelsky do tváře.
Jelikož postrádam tu část
bez které neusnu.
V posteli zívá prázdnotou jeden kout
výčitky a zloba,
znese se zezhora na mne,
ačkoliv zmítán v hněve
na sám sebe.
Nakonec ve spánku utíkám.
V krajních mezích i bez nich unikám
s myšlenkou pořád k Tobě
a s odřenými koleny
zírám do tmy hloupě.
Místa samoty
kamkoliv jdu, pohne se
za mnou se plíží, neodejde
dokud neuvidím, neusliším Tebe.
V bojech s časem zmklnu,
kdykoliv to jde.
Doufám pořád,že se brzy
nakonec v té tmě sejdeme
a pak Tě nehodlám
pouštět spět.
Až promineš mi mé chyby,
svému svědomí tiše slíbím
budu čekat ve světle
beze slova a s báznivým úsměvem,
možná opět "Promiň, lásko...", na srdci
a že se stydím.
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár