Zopar uryvkov z Goetheho Werthera

,,Chci uzivat pritomne chvíle a minulost mi budiz minulosti. Zajiste, mas pravdu, priteli: bylo by mene bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakladali tolik obrazotvornosti - sam panbuh vi, proc jsou tak ustrojeni - na to, aby si zpritomnovali minule utrpeni, misto aby klidne snaseli lhostejnou pritomnost.''

,,Zachazim se svym srdeckem jako s chorym deckem: ma ve vsem svou vuli...''

,,Vim, dobre vim, ze my lide nejsme, ba ani nemuzeme byt mezi sebou rovni. Ale zda se mi, ze clovek, ktery se z obavy o svou dustojnost strani takzvane luzy, neni o nic mene smesny nez zbabelec, jenz se skryva pred nepritelem, protoze se boji porazky.''

,,Lidstvo je po certech jednotvarne. Skoro vsichni propracuju vetsi cast dne, aby mohli zit; a ta troska svobody, ktera jim zbyva, je tolik znepokojuje, ze delaji, co mohou, aby se ji zbavili. Ach, udele lidsky!''

,,Rekl bych si: Jsi blazen, hledas, co na zemi neni. Ale mel jsem ji, citil jsem tep jejiho srdce, citil jejiho velkeho ducha, v jehoz pritomnosti jsem se sam sobe zdal necim vic, nez cim jsem byl, nebot byl jsem vsim, cim jsem byt mohl.''

,,Vracim se do sebe a nalezam tam cely svet.''

,,Cosi velkeho, zsereleho stoji pred nasi dusi, nas cit se v tom ztraci jako nas zrak, a my zatouzime oddat se celou svou dusi, dat se naplnit jedinym, nadherne velkym pocitem. - A zel, kdyz se prihrne, kdyz uz to neni "tam", ale "tady", je vse takove, jako predtim a my tu stojime ve vsi sve chudobe a omezenosti, a nase duse zizni zas po napoji, jenz pred ni vecne couva.''

,,A nikdo nevi, co by dokazal, dokud to nezkusi. Kdo je nemocen, prepta se prece u vsech moznych lekaru, co ma delat; a neodmitne nejvetsi odrikani a nejtrpci leky, jen aby se zas uzdravil.''

,,Nedokazes nic pro sve pratele, nez leda nerusit jejich radosti a rozmnozovat jejich stesti tim, ze ho uzivas s nimi. Muzes jim poskytnout jedinou krupej ulevy, kdyz jejich nejinternejsi duse se muci hroznou vasni anebo je rozkrvacena souzenim? A kdyz pak na cloveka uderi posledni, nejuzkostnejsi choroba, na cloveka, ktereho jsi podlamoval, dokud kvetl, a kdyz tu pak lezi v ubohem ochabnuti a oko tupe zira k nebesum a smrtelny pot vyrazi na jeho cele, a ty stojis pred luzkem jako zatracenec a citis z hloubi duse, ze nic nezmuzes veskerou svou moci, a kdyz tve nitro svira tak krecovity strach, ze bys dal vsechno, abys hynoucimu stvoreni mohl vdechnout trochu sily, jedinou jiskru odvahy...''

,,A muzes chtit na nestastnikovi, jenz nezadrzitelne posvolna umira na zakernou nemoc, aby razem, bodnutim dykou ucinil konec svym utrapam? A nebere mu nemoc, ktera mu stravuje dren, zaroven i zmuzilost, jez by ho vysvobodila?''

,,Mam nekdy takove okamziky odvahy, kdy bych vyskocil a dovedl se sebe setrast vse - a kdybych jen vedel kam, odesel bych.''

,,... zasnu, jak jsem tak vedome, krok za krokem do toho do vseho zabredl! Jak jsem stale mel o svem stavu jasno, a prece jednal jako decko, jak o nem stale mam jasno, a stale ani zdani o nejakem zlepseni.''

,,Mohl bych zit nejkrasnejsim, nejstastnejsim zivotem, kdybych nebyl blazen. Tolik krasnych okolnosti se tak hned nesejde, aby potesili lidske srdce, jako jsou ty, ve kterych ted ziji. Nemuze byt pochyby, ze jenom nase srdce samo je tvurcem sveho stesti.''

,,To je posetile, to je moudre, to je dobre, to je zle! A co to vlastne vsechno ma znamenat? Vyzkoumate tim vnitrni pohnutky toho ktereho skutku? Dokazete s urcitosti dovodit priciny, proc se stal, proc se stat musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty sve soudy tak tuze lehce z rukavu.''

,,Lidska prirozenost ma sve meze. Dovede snaset radost, bolest, litost az do jisteho stupne, ale hyne, jakmile je prekrocen.''

,,Pohled na cloveka, omezeneho ze vsech stran, jak na neho dojmy pusobi, jak se v nem usazuji utkvele myslenky, az ho konecne vzrustajici vasen zbavi veskere klidne rozvahy, az ho znici...''

,,Vsechni jeji dosavadni radosti ji jedna po druhe omrzi, az konecne potka cloveka, k nemuz ji neodolatelne strhuje neznamy cit, na nehoz upina vsechny sve nadeje, pro nehoz zapomina na svet kolem sebe, nic nevidi, nic neslysi, nic neciti, nez jeho jedineho, po nicem netouzi nez po nem, po jedinem...''

,,...Nevidi siry svet, jenz lezi pred ni, nevidi mnozstvi tech, kdo by ji mohli nahradit, ceho pozbyla, citi se sira, vsemi opustena - a slepe, sevrena straslivou bidou sveho srdce...''

,,Clovek je clovek a ta troska rozumu, kterou ma, plati malo nebo nic, kdyz vasen zuri a hranice ho tisni...''

,,Musi to tak byt, ze co je nasim blahem, se na obratku stava pramenem nasi bidy?''

,,Jako by se pred mou dusi rozhrnula opona: dejiste nekonecneho zivota se prede mnou zmenilo v propast vecne otevreneho hrobu.''

,,Neni snad to, co mi vnuka touhu po zmene, nejnitrnejsi traplivy neklid me duse, jenz se mne nespusti, at pujdu kamkoli?''

,,Dusevni klid je nadherna vec; a take radost, kterou ma clovek sam ze sebe. Jen, mily priteli, kdyby ta vecicka nebyla prave tak krehoucka, jak je krasna a drahocenna.''

,,Coz nejsem jeste dosud tyz clovek, ktery kdysi se vznasel v privalu pocitu, ktery, at kamkoli vkrocil, nesl si s sebou raj a mel srdce sdostatek velike, aby pojalo cely svet? A totez srdce je nyni mrtve, neprameni se z neho zaniceni, me oci vyschli a mysl, nesvlazovana uz osvezujicimi slzami, mi uzkostne svrastuje celo. Mnoho trpim, nebot jsem pozbyl toho, co bylo jedinou slasti meho zivota, svate, vzrusujici sily, se kterou jsem si tvoril svety kolem sebe.''

Zdieľaj článok na facebooku
14 odoberateľov
Ajus19

Today my forest is dark. The trees are sad and all the butterflies have broken wings.

Komenty k článku