„Words wage war, meanings being missed, i'll walk you through the apocalypse..“

«Když jen člověk pomyslí, kdo všechno podporuje či podporoval fašisty, musí být ohromen — to je sestava! Jaký program mohl — třeba jen dočasně — svést dohromady na jednu loď Hitlera, Pétaina, Montangu Normana, Paveliče, Williama Randolpha Hearsta, Streichera, Buchmana, Ezru Pounda, Juana Marche, Cocteaua, Thyssena, Otce Coughlina, jeruzalémského muftiho, Arnolda Lunna, Antonesca, Spenglera, Beverley Nicholse, lady Houstonovou a Marinettiho! Rozluštění této tajenky je ale velice prosté. Všichni to jsou lidé, kteří mají co ztratit, nebo lidé, kteří touží po hierarchické společnosti a děsí se představy světa, v němž by žily svobodné a sobě rovné lidské bytosti. Za tím celým povykem o „bezbožném materialismu" dělnické třídy je prostě úmysl těch, kdo mají výsady nebo peníze, se jich nevzdat. Totéž platí pro všechny řeči o přeskupování společnosti, které není doprovázeno „změnou v srdci" — i když v tomto případě tu trochu pravdy je. Zbožní lidé, od papeže až po kalifornské jogíny, kladou mnohem větší důraz na „změnu v srdci" než na změnu hospodářského systému. Pétain připisuje pád Francie „lásce k rozkoším" obecného lidu. Na to lze nahlížet ze správného úhlu, když se člověk zamyslí nad tím, kolik rozkoší s sebou nese život obyčejného francouzského rolníka či dělníka ve srovnání s životem Pétainovým. Zatracená impertinence těchhle politiků, knězi, spisovatelů a kdoví koho, poučujících pracujícího socialistu o jeho „materialismu"! Pracující člověk si přeje jen to, aby všichni ostatní uznali nezbytné minimum, bez něhož se lidský život nedá vůbec žít. Mít co jíst, být zbaven strachu z nezaměstnanosti, vědět, že děti dostanou možnost vypracovat se, moci se jednou denně vykoupat, vyměnit si dle potřeby povlečení, mít nad hlavou střechu, kterou nezatéká, a takovou pracovní dobu, aby člověku zůstalo ještě trochu energie pro večer. Nikdo z těch, kdo káží proti „materialismu", by nepovažoval život bez těchto věcí za snesitelný. A jak snadno by bylo možno tohoto minima dosáhnout, kdybychom k němu upnuli jen na dvacet let své mozky! Zlepšit všeobecnou životní úroveň na celém světě na úroveň Anglie by si nevyžádalo o nic větší úsilí, než jaké věnujeme právě probíhající válce. Netvrdím — a nevím o nikom, kdo by to tvrdil —, že jen tím by se vyřešilo všechno. Je třeba odstranit nouzi a těžkou tělesnou práci, aby bylo možno začít řešit skutečné problémy lidstva. Hlavním problémem naší doby je rozpad víry v osobní nesmrtelnost a s tím nelze nic podniknout, pokud průměrný člověk buď dře jako kůň, nebo se třese strachem před tajnou policií. Pracující třída má ve svém materialismu pravdu! Má pravdu, když si uvědomuje, že nejdřív je žaludek a pak duše — ne hodnotově, ale časově! To je třeba pochopit — a dlouhá hrůza, již prožíváme, se stane přinejmenším srozumitelnou. Při těchto úvahách člověk zajisté bude klopýtat — scestné hlasy Pétaina či Gándhího; skutečnost, jíž nelze uniknout — že totiž aby mohl člověk bojovat, musí se ponížit; pochybné morální postavení Anglie s jejími demokratickými frázemi a říší kuliů, hrozivý vývoj Sovětského Ruska, ubohé nesmysly levicových politiků — to všechno ustoupí do pozadí a člověk uvidí jen boj postupně se probouzejícího lidu proti vládě boháčů a jimi najatých lhářů a vyděračů.»
(George Orwell: Ohlédnutí za španělskou válkou)