Opytam sa vas, preco jedna dusa so slzami v ociach, zufalstvom a pohladom na hviezdy, pyta sa, modli sa, aby ju vzali odtialto prec. Aj keby to malo znamenat smrt... Spet domov... Jej telo je aj tak krehke a s kazdou pretecenou slzou po lici sa bolest stupnuje.
Zvycajne v cloveku prevlada bolest fyzicka alebo naopak psychicka. Ale co ak sa to nebezpecne priblizuje a spolocne stupa ? Preco toto dievca od narodenia citi taku psychicku bolest, ze prenika do tela a udiera do srdca...
A plakali i anjeli, ale ona i tak bola sama...
Smiala sa a zpievala, s detmi sa hrala a kazdeho len s laskou vitala...
Teraz tu nad nou stojim a pytam sa, preco to muselo takto dopadnut.
Jak mohla jedna zbloudila kulka provrtat jeji tvar.
Co hrozneho se muselo stat, ze clovek jiz nechce byt clovekem. Proc lide napadaji lidi, kdyz nenesou nasledky sveho cinu. A jak by jen mohli ?
Nikdy nezapomenu na tou tvar, dnes scela bezhybnou, jak kdyby z ni duse ulitala... Nikdy nezapomenu ta ty oci, jez v nich se odrazela bolest, sila a vzdor. A nikdy nepochopim, proc ste s radostneho devcatka udelali tohle...
Devce ktrere nik nechape, protoze se tvari silne. A kdyz je sama, zaplace, uvolni se a prociti bolest. Uz to neni jen bolest duse a srdce... Jeji telo po tolika letech postrada a bouri se. Nechce jiz zit...
Proc musela lasku z oci vymenit za zal. Jak mohli tak mladou divku tak ponizovat. Bili ji, plivali na ni a desili. Nadavali. Mlatili bezmyslenkovite, nemohla se prece vtedy branit ! Byla tak mala a krehka a jeji duse si zapamatovala tohle zaobchazeni.
Proc, kdyz se usmala, ji zacali nadavat ? Proc kdyz chtela milovat, ji bili. Proc musela skryvat slzy a naucet se plakat potichu ? Aby si to nikdo nemohl vsimnout ?
Nedivte se, ze dnes neveri nikomu, ani sama sobe. A ze nikomu na svete nedovoli nahlednou do jeji duse. Neptejte se, proc se nesmneje... Pohledte, co jste stvorili ! Neodvracejte zrak... Nerikejte, ze se vas to netyka...
Proc se to muselo stat, ze z lasky jste spravili zoufalost...
Dal jsem vam s dobrou vuli andela, a vracite tohle... Dal jsem vam nehynouci lasku, stesti, smich, radost, milost, odpusteni ! A jak jste se mi za to odvdecili ? Ze musela padnou tak hluboko. Znaset vase rozmary, hrubost, nenavist, zlobu i strach... Odmala jste v ni tlumili ti nejzakladnejsi, nejprirodzenejsi vlastnosti cloveka. Proc se nemohla ani smat ? Tomu nechapu...
Jak skazenej clovek tohleto udelal... Ale byl jsem to ja, co ji medzi vas poslal. Byl jsem to ja co rozhodl o jeji osudu. Mnel jsem vedet, ze nejste pripraveni...
Vy si to mozna neuvedomujete, ale ta divka, co tu ted umira, procitovala vase pocity milion nasobne vic, nez si dokazete predstavit. I pri najmensim naznaku zloby ji to trhalo dusi... Mela ji tak krehkou, krehci nez socha z popele... Stacilo jen fouknou, a ono to padlo cele... Ted v naruci sviram mrtve telicko... Telo zeny, jez vas ocistovala od hrichu a znasela bolest za vas bez toho, ze by ste si to uvedomovali. Devce, ktere z potlacovanych citu a vasi spatne energii narastli nadory... Prilis mlada, na takyto osud... Ale to nevadi, na bolest jste ji uz naucili si zvyknout... A zabili tak lasku...
Ja jen ted doufam, ze se mi podari napravit, co jste zpusobili... To, proc mne kazdou noc volala k sobe, plakala na kline a prosila, abych ji vzal sebou... Proc si i sama ublizovala ? Ja ji ale nemohl dovolit umrit, stale jsem doufal, ze to dokaze. Doufal, ze zivot na zemi neni taky jak se zda byt... Mylil jsem se...
Vyznanie
Komentuj
20 komentov k blogu
1
husky
29. 11.novembra 2013 11:05
jedine co nemam rad, je text striedavo po slovensky a po cesky
5
@antifunebracka vznikol spolu s utuzovanim viery v nieco viac, ako je viditelne, alebo hmatatelne...
Napíš svoj komentár