Svádím boj se zakázaným ovocem,
paralelním životem,
projekcí fantazií
valící se zahlcenou sítnicí.
Stín pochybností,
vzrušení z dobrodružství
a rozpouštějící se hranicí
chyb a správnejch věcí.
Zapomínám, proč se vlastně nemám dívat,
co je za těma dveřma,
který je prej lepší neotvírat?
A tak si každej sám ve snu
promítáme obrazy nás dvou
a jiným tiše závidíme, když se milujou.
Všechno to snění, ale nesnesitelně bolí.
Ostří dvojí skutečnost od snu neoddělí.
Učíme se přemáhát svý touhy,
ale je to k zešílení.
V představách podlehnutí, našli jsme si zalíbení
ve snění o noci,
kdy překročíme bod bezpečnýho návratu
a společně otevřem
tu tolikrát ve snu navštívenou komnatu.

Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj,
po každý, když jsem s tebou, jsem jinde.
Ve chvíli, kdy jsme spolu, sami víme,
že když si necháme chuť zajít,
možná to jednou vyjde.

No tak pojď,
zhluboka se nadechni a řekni pravdu,
řekni mi do očí,
že tě ani ve snu nenapadnu.
Ruku sem, na srdce, a řekni jak to cejtíš.
Ráno je daleko, chci ti bejt co nejblíž,
nelži, že nevíš,
znáš se, moc to řešíš.
Co jen to s sebou vláčíš za tíž?
Otevři se mi, chci tu tíhu vzít a zahodit pryč.
Ukázat ti, že se můžem znova narodit,
spolu na lodi,
rozumíš, ráno se vedle sebe probudit.
Pojďme si promluvit z duše do duše,
mlčky a divoce.
Vezmem se za ruce a skočíme tam,
kde jedině se pravdu dovíme.
Přestanem přešlapovat už na místě vzpomínek,
spolu to zlomíme a zbavíme se stínů,
vždyť v zakázaným ovoci je přeci nejvíc vitamínů.
Jinak jsme jako ty dva na semaforu,
neschopný zářit spolu.
Jsme jako ty dva na semaforu,
jednomu by to za to i stálo,
druhej už šel ale dávno domu.

Od tý doby co jsem tvůj, jsem nesvůj,
po každý, když jsem s tebou, jsem jinde.
Ve chvíli, kdy jsme spolu, sami víme,
že když si necháme chuť zajít,
možná to jednou vyjde.

…a nebo uvidíme…